Těším se! (6)

Kdyby nebylo Harryho Pottera z pera úžasné J.K.Rowlingové, neznal by filmový svět spoustu nadaných mladých herců jako Emu Watsone, Ruperta Grinta a v neposlední řadě taky Daniela Radcliffea. Na Danielovi je nejlepší, že mu sláva příliš nestoupla do hlavy a sám se sebou je dle jeho slov ve filmech často nespokojený a přemýšlí, jak by se to ještě dalo vylepšit. A možná proto dostává různorodé nabídky na filmy, tím posledním je

HORNS

Žánr: drama, thriller, fantasy, horror

Režie: Alexandre Aja (Zrcadla, Hory mají oči)

Země původu: USA, Kanada

Premiéra v českých kinech: zatím neznámé

Popis: "Ig Perrish (Daniel Radcliffe) si dlouhý čas žil jako v bavlnce. Pocházel z majetné hudebnické rodiny, peníze rozhazoval hrstmi a dokonce získal ženu svých snů, krásnou červenovlasou Merrin Williamsovou. Jenže potom se všecko pokazilo. Merrin byla za neobjasněných okolností znásilněná a zavraždená a jelikož vraha se nepodařilo vypátrat, vina padla na jediného podezřelého: samotného Iga. Co na tom, že to neudělal, když lidi ho už odsoudili. Se znamením vraha na svém čele žije Ig jak se říká ze dne na den, je časteji opilý, jako střízlivý. Když se však po jedné z propitých nocí mladík ve svém apartmánu probudí, zjistí, že něco není úplně v pořádku. Z čela mu totiž vyroste dvojice podivných rohů a navíc mu lidi v jeho okolí z nevysvětlitelných příčin začnou vyjevovat svoje najtajnější a najzvrhlejší touhy a přání. Ig si uvědomí, že s touto nově nabytou schopností získal prostředek, jak Merrininho vraha vypátrat. Rozhodne se konat..." (zdroj: ČSFD)

Trailer:

Film je samozřejmě podle knižní předlohy od Joea Hilla a nabízí téma sice fantastické, ale také k zamyšlení nad tím, jestli je možné vzít spravedlnost do vlastních rukou a jestli někdy opravdu jsme jediným, kdo to může udělat. A jaké to je, když vás lidi bezdůvodně z něčeho odsoudí a vy se nemáte jak bránit. 

Už v traileru je poznat, jak Daniel úžasně využívá svůj herecké potenciál, který předvedl například i ve filmu Žena v černém. Jen tak dál milý Daniely :).

Těšíte se jako já na mrazivou podívanou? Jsem zvědavá na vaše názory :).

Vaše 

Welcome in Portugal (část 1.)

Bom dia :)
jsem zpátky i se svými portugalskými zážitky :).
Nemůžu říct, co mě na Portugalsku asi nejvíc překvapilo, ale je pár faktů, o kterých jsem před cestou sem neměla ani zdání a které mě opravdu ale opravdu překvapily.

• Jak už jsem vám psala v minulém článku, všichni zde nosí dlouhé kalhoty ať už je přes 30stupnů a nebo ne. Pokud teplota klesne po 25, pak i dlouhé rukávy a svetry. Co tu budou nosit v zimě je mi záhadou.

• Není tu v bytech topení. Žádné radiátory ani podlahové vytápění a to tu během zimních měsíců teplota nevystoupí nad 12 stupňu.

•  V barech není klimatizace, takže tanec je tu na vlastní nebezpečí a na tom, jak moc jste ochotni odejít spocení. Taky se neplatí hotově, ale přes kartu, kterou dostanete při vstupu a kterou na konci zaplatíte na pokladně, takže vůbec nemáte přehled o utracených penězích. Navíc pokud opustíte klub, nedostanete vrácenku a kdykoliv se chcete jít občerstvit na vzduch, musíte předtím zaplatit na pokladně a kartu vám před odchodem zkontrolují a odeberou.

•  Na magisterském studiu škola začíná až kolem 19 hodiny a končí klidně kolem půlnoci. A je to tu naprosto normální. Lidé na magisterských studiích tu totiž normálně už chodí přes den do práce.

•  Pokud jste světlejší pleti, modrooká a ještě k tomu světlovlasá (nedejbože blondýna), troubí na vás muži v autech, cinkají zvonky na kolech a v barech se nikdo nestydí za to, že vás bezostyšně okukuje. Když vstoupíte do místnosti, sledují vás doopravdy všechny oči v baru.

•  ceny jsou zde za potraviny celkem podobné, liší se maximálně o 20%, ale co zde nenajdete jsou slazené minerálky typu Rajec a šťávy typu jupí tu stojí kolem 5eur.

• Další, co zde nenajdete, protože se tu vůbec neprodává, je Jägermeister.

• Pokud přijdete do klubu dříve, jak ve dvě hodiny nebo o půl třetí, čeká vás prázdná místnost. Party tu nezačíná dříve než ve dvě a nekončí dříve jak v sedm ráno.

• Naprosto povinné výbava je zde deštník. Prší tu skoro denně, z ničeho nic, občas dokonce z naprosto modrého nebe a nejedná se o jarní deštík, ale o pořádnou průtrž s viditelností skoro nulovou. Ale pokud si myslíte, že déšť aspoň ochladí teplé ovduší, tak jste na omylu.

• Oproti vyprahlému Španělsku je Portugalsko zelená země s mnoha lesy (vypadající místy na totální jungli) a všudepřítomnou zelení a různými květinami. Příčinou jsou nejspíše právě ty vydatné deště a blízkost oceánu.

•  První, co vás praští do nosu když přijdete do ochodu s potravinami je neuvěřitelný zápach z místní pochoutky, jejíž jméno jsem ještě nezjistila, ale jedná se o nasolenou vykostenou rybu velikosti trupu volně položenou na pultu. Po nějaké době si však zvyknete.

Moje škola je IPL, Instituto Politecnico de Leiria a opravdu zde nic neřeší. Všechno má čas, nikdo na vás s ničím nespěchá a office hours učitelů bývají někdy 21-23hodin, což byste u nás opravdu nenašli. Mezi studenty jsou zde velká skupina Španělů, kteří ale neumí ani slovo anglicky, takže se výhradně baví mezi sebou a nezapojují se do žádných hovorů ani akcí ostatních, další velkou skupinou jsou tu studenti z Číny, se kterými má škola sepsanou smlouvu na výměnný studijní pobyt na dva roky!. Mezi menší skupiny patří Slováci, Češi, Italové, Turci, Brazilci, Bělorusi, Ukrajinci, Litevci, Azerbajdžánci, Arméni, Gruzijci a dokonce i Kapverďané, obyvatelé bývalé portugalské kolonie v Africe.

Výlety jsou tu možné buď autem, které si zde pujčíte na den za kolem 25 eur a nebo autobusy, kdy ty levnější lokální stojí kolem 3eur, ty dražší Rede expresse za 6eur. My jsme zatím navštívili pouze pár míst, ale za to každý výlet příjemně překvapil.

Alcobaca
Klášter je zapsán jako památka UNESCO a je největším gotickým kostelem v Portugalsku. Když jsme ho navštívili my, konala se zde buď svatba a nebo obnovení slibu dvou opravdu již staršího páru, avšak ta atmosféra byla krásná :).
V hlavním dómu jsou zde dvě hrobky, každá na jedné straně kostela, kde je pochován jakýsi portugalský panovník se svou ženou, nohama k sobě, aby až vstoupí na nebesa, první co viděli, byli oči toho druhého. No romantika :).

Nazaré
Město je známé hlavně svojí velkou pláží a velkými vlnami, kde se konal největší sjezd vlny na surfu, který je zapsán v Guinessově knize rekordů.

V době, kdy jsme tam byli my, se tam konala mše za pannu Marii, přímo na útesu nad mořem a opravdu to mělo své kouzlo :).

Na závěr doporučuji ochutnat místní specialitu, dezert jménem "Pastel de nata", což je košíček plněný pudinkem v listovém těstě. Nejlépe s kávou, která je tu všude přibližně za 0,40-0,80 euro. (na fotce je trochu jiný zákusek, ale rozdíl je pouze v jiném těstě košíčku :))

A vzkaz pro mé pravidelné čtenáře:

Zase se brzy ozvu s dalšími portugalskými novinkami :). Doufám, že vás aspoň něco zaujalo a budete dál sledovat moje články :).
Vaše

Eurotrip

Jak jsem vám naposledy psala, jednoho dne jsem dostala takový nápad, že když mi teď nic nebrání (spíše nemám žádnou výmluvu), mohla bych konečně vyrazit na ten všemi oplývaný Erasmus. Sice to znamená o rok si prodloužit studium a na půl roku odjet od všech, které mám ráda a o které se strachuju, ale člověk někdy prostě cítí, že to pro něj, pro jeho rozvoj a pro jeho sklíčené srdce, bude to nejlepší :).

Vybrala jsem si Portugalsko, zejména kvůli požadavkům na angličtinu B1 (na vyšší jsem ještě nenašla odvahu) a přítomnosti oceánu, a díky celkem dobrému prospěchu jsem dostala místo na universitě v Leirii, 50 000 městě (kterém vám představím v jednom z dalších článků). Otázka však zůstavala: jak se na místo dopravit? A tehdy napadlo mého cestovatelstkého kolegu, že pobereme ještě známé, co míří do dalšího portugalského města, Aveira, a vyrazíme na eurotrip :). A tak se taky stalo.

1.září jsme ráno kolem půl 9 vyrazili z Brna po českých dálnicích k Mikulovu, hranicím s cizinou. Nejsem moc znalec map a neřídila jsem, ale dále nás čekalo Rakousko a Německo se svými dokonale čistými a udržovanými toaletami na benzínových pumpách a odpočívadly. Proč se o tom vůbec zmiňuji pochopíte dále. Po pár zastávkách jsme konečně večer dorazili na sever Itálie k jezeru Lago di Garda, kde jsem se také (po noci přerušované řvoucím autoalarmem každých pár minut) probudila. Auto stojící vedle nás, které přijelo někdy během noci a vedle nějž stál postavený stan (upozorňuji hned vedle silnice), mělo také českou značku, tak jsme aspoň v tom nebyli sami.

Na to, že to je jezero, tak po ráno mělo pořádné vlny, takže kdo měl nějaký ten surf nebo totéž s plachtou (název po mě nežádejte) vyrazil na vodu.








My jsme pokračovali příjemným městem dál, do italských Alp. Kopečky se před námi vzdouvaly nad kamennými řekami, potáhlé zelenými trsy trávy a mechy, které se v této nehostiné krajině statečně držely. Foukal opravdu vítr zabiják a přesto se moji tři spolu cestovatelé rozhodli, že si vyšlápneme nějaký ten kopeček. Já, jinak celkem nesportovní osůbka s libostí zejména v míčových hrách a skupinových sportech, jsem nebyla na turistiku ani psychicky ani fyzicky připravena, přesto jsem vylezla na horskou chatu, 2735 m.n.m, převýšení přes 700m na 5km. Trvalo mi to sice celé 2 hodiny a po cestě mě následovaly soucitné pohledy (opravdu, nejsem vztahovačná) ostatních turistů (mnohem lépe vybavených). Vrchol však přišel a občerstvena čajem jsem se vydala dolů, kde mě karma odměnila stádem kozorohů. Byla jich snad stovka a stáli nám v cestě, ale měli zvonečky a byli přátelští.

Ten večer mě čekal hotel, za 25euro, ale kdo by po takovém výšlapu hleděl na něco jiného než na horkou sprchu a teplou postel. Druého dne nás čekala cesta kolem Mont Blancu, na který jsme se díkybohu už nedrápali, dál serpentýnami po nejkrásnější cestě Alpami. Po cestě s krásnými výhledy, jsme dorazili k jezeru v Dolomitech, kde jsme se vykoupali v průzračné vodě a ustlali si na hulváty na jednom z odpočívadel hned vedle francouzského karavanu.




Muži mi nedali pokoje a rozhodli se na další turistiku, na jeden z nejhlubších kaňonů v Evropě - Grand canyon du Verdon. To už jsme byli ve Francii. Trasa dlouhá 14 km začínala na horské chatě po níž následovalo serpentinové sestoupení 300metrů a dále kolem řeky Verdon mírně svažitým terénem. Pak ovšem přišlo stoupání, někdy i po čtyřech přes kamenné bloky, což mě ve 30 stupních dokonale odrovnalo, ale po dvou dlouhých tunelech, kde nesmíte zapomenout baterku minimálně na mobilu, jsme dorazili ke konci. To co mělo trvat 6,5 hodiny, jsme zvládli za 3 a čtvrt díky tempu, které pánové nasadili. Bohužel to není konec, jelikož jsme se ještě 16 km museli vracet k chatě, takže jsme se rozdělili do dvou a stopovali...i tak jsem takových 6 km, posilněná plechovkou lipton tea za 2,50 euro! cestu zvládla. Opět následovala noc ve francouzské formuli.

Pátého dne jsme si prohlédli historické město Arles, kde nás trochu vyděsil zástup turistů, takže jsme tam strávili pouze pár hodin dopoledne procházkou města a pak hrad Carcassone, jež určitě všichni znáte díky společenské hře. Kvůli opakovanému zástupu turistů jsme vzdali hlavní tepny a pohybovali se spíše kolem hradeb i když výhled na blízké paneláky a věznici nebyl nijak magnetizující. Noc jsme přečkali na louce, kde předchozí turisti udělali pěkný nepořádek, čímž nás doopravdy trochu pohoršili.

Další den jsme strávili na cestě Francií k Pyrenejím, kde nás čekali úžasné výhledy na hornatou krajinu i na místní zvířectvo. Rozhodli jsme se, že si cestu prodloužíme ještě o malinký stát, o Andorru.

Co k Andorře říci. Na hranicích šacovali v opačném směru skoro každé auto, v našem směru jen přibližně každé třetí. Čemuž jsme se díky bordelu (no považte, vezli jsme věci na půlroku dopředu + věci jako spacáky, karimatky, hory jídla a odpadků,...) v autě vyhnuli.

Andorra je velmi hornatá země s nádhernými výhledy, s vybavenými lyžařskými středisky, které vypadají nově zastavěny (ovšem opravdu vkusnou a stylizovanou výstavbou, kombinací dřeva a kamenných obkladů, takže atmosféra horských středisek je tu opravdu dobře vykreslena). Co je na Andorře asi to nejpřitažlivější pro některé, je nízká spotřební daň, takže cigarety se tu kupují po kartonech, stejně tak alkohol (whiskey ve 4 litrových lahvích) a benzín. Hlavní město je v podstatě dům na domu, aby se využil opravdu prostor do každé pídě. Hned vidíte, že země je to opravdu bohatá, ale malá. I tak se drží velmi statečně.

A najednou jsme byli ve Španělsku a mířili k Barceloně, mé večné lásce. Zastavili jsme se podívat na Montserratu, poutním místě obsazeném turisty, s nádherným klášterem zapuštěným do skal. Tady se kluci značně nudili, takže jsem si kouzelné místo prošla sama, dokonce jsem si poslechla bohoslužbu i když nejsem jinak věřící, a už jsme si to štrádovali k Barceloně.

Abych se vrátila k tomu, co jsem nakousla, záchody ve Španělsku (a i na jihu Francie) jsem byla značně vyděšena. Zejména těmi tureckými nebo totálně ohozenými buď nějakými turisty nebo místními obyvateli. Příroda to vždycky jistila.

Na noc jsme zastavili na předměstí Barcelony, v Les Planes, opravdu chudém městě, které obsadilo do každé pídě kopce obklopující úchvatnou Barcelonu. Tady nás v noci čekal milý host, divočák. Opravdu velké divoké prase s kly a divokým pohledem. Sice jsme opět spali hned u silnice, ale prasátko to nezajímalo, přišlo ochutnat jednoho z nás. Začalo kolem půlnoci olizovat jednomu z mých kolegů ruce (po druhé noci bez sprchy mu asi moc chutnal). Avšak bylo to prasátko kamarádské a odešlo v poklidu zase pryč.

Barcelona je krásné město, opravdu krásné, romantické a kouzelné, ale musíte ho navštívit s někým, kdo to dokáže ocenit jako vy. Což mě se na potřetí, kdy jsem tuto krásku poctila svou návštěvou, nepoštěstilo. Kluci zmlsaní levnou cestou bez zbytečných finančních investic nehodlali za památky dát ani euro a čekat na mě se jim taky nechtělo. Navíc mi umřel foťák, takže ani fotky jsem neudělala. Sagrada Família od mé poslední návštěvy zase poporostla, cena 14euro se taky poněkud zvýšila. Casa Mila, čili La Pedrera byla zastavěná lešením a opět 11euro :(. Park Güell, který tak okouzlil moji duši na poslední zastávce v Barceloně, byl najednou rozdělen na zpoplatněnou a nezpoplatněnou část, kdy samozřejmě to nejlepší z Gaudího bylo za 8 euro, což opět kluky akorát otrávilo a po hodině jsme odcházeli :(. Takže pro mě to bylo velké zklamání. Navíc ani na Tibidabo jít nechtěli...

V noci jsme řídili až za Madrid, abychom se včas dostali do Portugalska, kde jsme měli domluvené bydlení na určitou hodinu. Spali jsme pár hodin u frekventované dálnice a nedostatek spánku a zklamání z Barcelony (které nemuselo být, pokud by někdo měl chuť trochu si zainvestovat) se na nás podepsalo a do Portugalska jsme dorazili mrzutí. Kluky jsme vyhodili v malém městě Aveiru, v hostelu blízko kanálů, kde jezdí lodě s turisty, a zamířili jsme k Leirii, kde naše cesta končila.

8 dní, 8 zemí, 3400km... pokud se někdo na něco takového chystá, jen to vřele doporučuji, ale vyberte si na cestu někoho, kdo vám bude co nejvíce vyhovovat v zájmech a zálibách, ať hodiny neposloucháte o zdravé výživě, posilovnách a proteinech. Ale nemohu si stěžovat, viděla jsem věci, které se jen tak nevidí, zažila spoustu srandy a nečekaných setkání, zejména se zvířenou :).

Cena: 2x ubytování za 25 euro + za benzín a mýtné 125 euro na osobu (což je opravdu slušné) + výdaje za jídlo a pití, kdy vodu jsme často čepovali na benzínových pumpách
 
(Poznámka mimo: v Portugalsku je přes 28 stupňů a místní zde převážně nosí rifle, což mě trochu překvapilo, ale proti gustu...)

Závěrem bych chtěla tento způsob cestování doporučit každému, kdo je mladý, zdravý a má chuť hodně toho vidět a nebojí se spát na louce či na odpočívadle u silnice. Já ničeho nelituji a jsem ráda, že jsem to vyměnila za rychlý hodinový let :).

Děkuju za dočtení až sem a v nejbližších dnech vám zase napíšu pár postřehů z Portugalska a ukážu vám město a moji školu :). Všechny vás s hodinovým posunem zdraví vaše